Ležím v posteli a před usnutím si rekapituluji poslední týdny. Karanténa. Nejdřív roušky. Mašina drnčí ve dne v noci. Závidím Otíkovi ty obrovské klapky.
Stát vždy na svých nohách, být jako strom kořenící hluboko v zemi, nebát se, neklátit se ve větru jak třtina, být stabilní a pevná (nebo alespoň trochu pevnější :-))… Asi nic nebylo pro moji poměrně rozkolísanou duši krásnější a úlevnější představou.
V jednom malém obyčejném rybníce žil malý obyčejný kapr. Vlastně
nebyl tak obyčejný. Byl velmi smutný a nespokojený. Připadal si neobratný,
jakýsi zabahněný, nehezký a vůbec celkově k ničemu.
Na stromě visela dvě jablka. Byla velmi šťastná a spokojená. Nic jim nescházelo. Jejich strom se o ně prvotřídně staral. Spolu vypučela, vykvetla, pak se zeleně zakulatila a teď šťastně dozrála.
Ochladilo se a přišla zima. Po nebi se koulely mraky, kapky vody se proměňovaly na vločky a padaly k zemi. Pak se rodily nové vločky a ty taky padaly. Padaly všechny až na jednu.
Muž a žena jdou pro vodu. Zastavený okamžik. Nádoby na vodu jsou prázdné. Muž a žena je berou do rukou a
vydávají se na cestu k prameni. Je ticho. Je tma. Ruce drží hliněné džbány. Nohy míjejí jedna druhou, druhá
třetí, třetí čtvrtou. Chodidla se dotýkají Země. S každým dotekem se muž a žena přibližují ke studánce. Je
ticho. Je tma. Cesta není dlouhá. Voda je slyšet. Voní. Muž vsunul svou nádobu pod tekoucí pramen. Její dno se
nedotýká země …